Tak už byl odmítnut vládou i fotbal – tréninky do šesti lidí jsou jako nabírat polévku namísto šufánkem lžící... Sport je osekán a žádný jeho fanoušek, zejména ten aktivní, co by pro své hobby popřehazoval den víkendu nebo svoje podvečery, se s tím lehce nesmíří. Za ta léta znám hodně dětských i plně produktivních, ale i věkově starších sportovců, kterým můžu poděkovat za to, jací jsou. Snad mám i já to "hlasitě bijící" sportovní srdce, ale na jejich výkonnost (zápal podpořený pravidelným tréninkem) jsem neměl ani "ve svých silných" letech.
Chci připomenout, že i Sportovní zařízení města Kroměříže (SZMK) tu budou pro vás stále, ať už doba přísných opatření potrvá 3 týdny, nebo 3 měsíce... Sport nemůže být zakázán a "podminován"! Úžasné musely být první novodobé olympiády (1896 v Athénách, dále v Paříži, Saint Louis a Londýně), kdy byla odvětví plna ideálů, nadšených závodníků a přátelství napříč disciplínami i zeměmi. A kdo sport miloval, zůstal mu věren.
V roce 1960 v Římě vyhrál olympijské zlato v maratónu dodnes jeden z největších Etiopanů Abebe Bikila. Možná se pletu, četl jsem si o něm ve "Stadionu" na sklonku 80. let – ale vyhrál snad (po čtyřech letech) maratóny 2, a jeden dobíhal bos... Po letech, ještě v plné atletické kondici, měl těžkou havárii a po řadě hodin, nad ránem, ho u cesty našli pastevci. Zůstal na vozíku, a přece miloval svou zemi a nekonečný koloběh sportu. Zúčastnil se velkých Her i do třetice – v lukostřelbě!
Prostě nám sport nikdo a nic nevezme. Vláda oznámila nejnovější pravidla pozdě večer. Aby se nám lépe spalo. Já už všechno vypínal, neměl sil se trápit tím, co neovlivním (a usnout potom v jednu).
"Každý den bude mít svoji radost a svoje starosti a ty se seznam s nejbližším dnem, popros ho úsměvem, ať je ti kamarádem."